V sobotu 17. října jsme vyrazili od Chaty U Lesa na Tanvaldský Špičák. Plán zněl příjemně: podzimní vycházka, hole, společnost a nahoře něco dobrého. Hora si ovšem zřejmě přečetla jen slovo „nahoře“ a rozhodla se, že nám ho důkladně vysvětlí. Byl to krásný výlet. Celý do kopce. A když jsme si říkali, že už by mohl přijít kousek roviny, přišel další kopec.
Podzimní idyla s rychlostní vložkou
Kolem nás podzimní listí, mezi stromy výhledy a pod nohama terén, který vyžadoval pozornost. Šli jsme i po cyklistické trati. Lanovky zrovna nejezdily, jenže několik cyklistů si zjevně vystačilo s vlastním pohonem a s gravitací. Když kolem nás prosvištěli, náš výlet na okamžik získal disciplínu „uhni, kdo můžeš“.
Táňa ječela, Veronika brečela a my jsme klopýtali, padali a zase se sbírali. Zkrátka rodinná pohoda v horském provedení. Kousek jsme vzali po sjezdovce a stoupali dál, protože chata se nám naproti vydat nehodlala. Pro další výlet si z toho odnášíme jednoduché poučení: pro pěší raději turistickou cestu, na které se dá podzim obdivovat bez rychlostního překvapení za zády.
Nahoře čekala odměna. A jedna podezřelá dáma.
Nakonec jsme došli. Chata Špičák nás přivítala podzimní výzdobou a čarodějnicemi. Jedna z nich stála přímo u vchodu a vypadala, že si jen tak hlídá dveře. To byl ovšem velmi podceněný herecký výkon.
Jakmile kolem někdo prošel, spustila svoje „hihihihihi!“ a návštěvník rázem předvedl malou pohybovou etudu. Někdo ucukl, někdo poskočil a někdo vypadal, že si právě vzpomněl na úplně jinou restauraci. My jsme seděli, koukali a smáli se. Chudáci příchozí ještě netušili, že u dveří probíhá bezplatné představení a oni mají hlavní roli.
Po výstupu jsme si tedy kromě odpočinku dopřáli i kulturní program. Čarodějnice se ochotně nechala vyfotit; její kolegyně na našich snímcích už vypadaly podstatně přátelštěji.
Jídlo, kvůli kterému tomu kopci odpustíte
A pak přišlo jídlo. Tady budu úplně vážný: na Špičáku vaří strašně dobře. Za mě jedno z nejlepších jídel, které jsem v okolí jedl. A k tomu ještě výborné zákusky. Po takovém výstupu jsme se najedli tak spokojeně, že už nám k úplnému štěstí chybělo jen uznale zahýkat.
U stolu jsme nabrali síly, sledovali další oběti čarodějničina hihňání a nechali kopec, ať si venku chvíli existuje bez nás.
Dolů už s plným břichem
Pak jsme se vydali dolů domů. Podzimní svahy byly pořád krásné, společné fotky přibývaly a tentokrát už jsme věděli, že nahoře opravdu něco je. Především dobrá kuchyně a čarodějnice s mimořádným talentem na první dojem.
Z vycházky si vezeme podzimní výhledy, trochu toho klopýtání a hlavně historku, která se bude vyprávět ještě dlouho. Špičák nám dal zabrat. Zato nás nakrmil a rozesmál. Za nás povedená sobota.
Vlastní fotografie z vycházky 17. října 2026.
