Na Tanvaldský Špičák: do kopce po svých, od čarodějnice úprkem

Podzimní idyla s rychlostní vložkou

Kolem nás podzimní listí, mezi stromy výhledy a pod nohama terén, který vyžadoval pozornost. Šli jsme i po cyklistické trati. Lanovky zrovna nejezdily, jenže několik cyklistů si zjevně vystačilo s vlastním pohonem a s gravitací. Když kolem nás prosvištěli, náš výlet na okamžik získal disciplínu „uhni, kdo můžeš“.

Táňa ječela, Veronika brečela a my jsme klopýtali, padali a zase se sbírali. Zkrátka rodinná pohoda v horském provedení. Kousek jsme vzali po sjezdovce a stoupali dál, protože chata se nám naproti vydat nehodlala. Pro další výlet si z toho odnášíme jednoduché poučení: pro pěší raději turistickou cestu, na které se dá podzim obdivovat bez rychlostního překvapení za zády.

Nahoře čekala odměna. A jedna podezřelá dáma.

Nakonec jsme došli. Chata Špičák nás přivítala podzimní výzdobou a čarodějnicemi. Jedna z nich stála přímo u vchodu a vypadala, že si jen tak hlídá dveře. To byl ovšem velmi podceněný herecký výkon.

Jakmile kolem někdo prošel, spustila svoje „hihihihihi!“ a návštěvník rázem předvedl malou pohybovou etudu. Někdo ucukl, někdo poskočil a někdo vypadal, že si právě vzpomněl na úplně jinou restauraci. My jsme seděli, koukali a smáli se. Chudáci příchozí ještě netušili, že u dveří probíhá bezplatné představení a oni mají hlavní roli.

Po výstupu jsme si tedy kromě odpočinku dopřáli i kulturní program. Čarodějnice se ochotně nechala vyfotit; její kolegyně na našich snímcích už vypadaly podstatně přátelštěji.

Jídlo, kvůli kterému tomu kopci odpustíte

A pak přišlo jídlo. Tady budu úplně vážný: na Špičáku vaří strašně dobře. Za mě jedno z nejlepších jídel, které jsem v okolí jedl. A k tomu ještě výborné zákusky. Po takovém výstupu jsme se najedli tak spokojeně, že už nám k úplnému štěstí chybělo jen uznale zahýkat.

U stolu jsme nabrali síly, sledovali další oběti čarodějničina hihňání a nechali kopec, ať si venku chvíli existuje bez nás.

Dolů už s plným břichem

Pak jsme se vydali dolů domů. Podzimní svahy byly pořád krásné, společné fotky přibývaly a tentokrát už jsme věděli, že nahoře opravdu něco je. Především dobrá kuchyně a čarodějnice s mimořádným talentem na první dojem.

Z vycházky si vezeme podzimní výhledy, trochu toho klopýtání a hlavně historku, která se bude vyprávět ještě dlouho. Špičák nám dal zabrat. Zato nás nakrmil a rozesmál. Za nás povedená sobota.